Hlava koně
Hlava koně
Zdroje informací:
- Chov koní - Jaromír Dušek a kolektiv
- Chov a športové využitie koní - J.E.Flade a kolektiv
- Jezdectví a dostihový sport - Josef Dobeš a autorský kolektiv (1977)
- Základy športového jazdenia na koni - L. Popluhár (1981)
Popis koňské hlavy:
Hlava významně charakterizuje plemenný typ a svým utvářením ovlivněným tvarem lebky podmiňuje celkový výraz koně, nebo ho alespoň ovlivňuje. Je zavěšena na krku a je tedy formou jednozvratné páky, na jejímž konci působí síla, tedy otěže nebo opratě. Ve tvaru hlavy jsou mezi plemennými skupinami a do určité míry i v rámci plemen rozdíly. Koně východního typu mají mozkovou část lebky vyvinutější (forma brachykefalní), koně západního typu mají naopak delší hlavu a poněkud širší část obličejovou (forma dolichokefalní).
Tvar hlavy koně se mění i vzhledem ke stáří koně. Hříbata mají hlavu v obličejové části krátkou, v čele klenutou, v části horní čelisti širokou. Starším zvířatům se hlava protahuje. Staří koně mají propadlé spánkové jamky (mizí tukové vazivo).
Velikost hlavy:
Velikost hlavy je důležitá z výkonnostního hlediska, zvláště u jezdeckých koní. Kůň s delší hlavou je ovladatelnější, s kratší naopak. Hlava má mít optimální velikost, aby tak vyrovnávala pohyb zvláště v obtížných terénech. Problémy mohou nastat, když je hlava tak malá, že není dostatečným závažím při vyrovnávání rovnováhy koně při těžších skocích, nebo naopak velmi těžká hlava na tenkém krku bez dostatečně vyvinutého svalstva působí v obtížnější práci předčasnou únavu, jejímž příznakem bývá házení hlavy (nejde-li ovšem pouze o zlozvyk). Takovéto případy jsou naštěstí poměrně vzácné.
Velikost hlavy je u koně průměrně 1/3 výšky v kohoutku (u arabských koní se rovná asi 33% výšky koně, u anglického plnokrevníka 36%, u polokrevníků 38% a u chladkokrevných koní až 42%). Ušlechtilí koně mají hlavu pravidelně menší, sušší, s jemnější kůží, u huby a očí lysou (bez srsti), s velkým, výrazným okem a menšíma ušima. Velikost hlavy však nemusí být vždy v přímé souvislosti s ušlechtilostí. Jsou velmi ušlechtilé hlavy a mohou být dost velké a jsou malé hlavy a přitom hrubé. Většinou však jsou velmi ušlechtilé hlavy menší než hlavy hrubé. Hřebci mívají hlavu průměrně o něco větší a hrubší než klisny.
Podle hmotnosti a tím i podle ušlechtilosti se rozlišuje hlava:
- těžká
- střední
- lehká
Podle profilu se rozlišuje hlava:
- rovná - rovné hlavy se vyskytují nejčastěji u anglického plnokrevníka, ale i u všech ostatních plemen.
- klabonosá - celoprofilově vypouklá (konvexní). Klabonosé hlavy mívají vyšší čelo a menší, zapadlejší oči s velkými očními oblouky a užší, menší nozdry. Oči však mohou být i u klabonosých hlav velké a výrazné. Klabonosá hlava je typická pro všechna plemena, ktará mají větší nebo menší podíl krve koně starošpanělského nebo staroitalského. Jejich nejtypičtějším představitelem je kůň starokladrubský (téměř čistokrevný potomek staroitalských a starošpanělských koní). Klabonosou (či poloklabonosou) hlavu mívá rovněž lipicán (Pluto, Incitato), část kmene Nonius, orlovský klusák a fríský kůň. Ojediněle ovšem i jiná plemena.
- poloklabonosá - v čele (nazývaná též ovčí, viz. níže) nebo nosní části
- štičí - lomená v profilu při odsazení obličejové části od rovného čela v tupém úhlu (konkávní). Štičí hlavy mají široké čelo a žuchvy a poměrně velké, rozevřené nozdry. Jsou typické pro arabské koně, vyskytují se však ojediněle i u jiných plemen, často i u anglického plnokrevníka. Ušlechtilé štičí hlavy působí velmi esteticky a jsou oblíbené. Vyskytují se však i štičí hlavy hrubé, masité, s přehnaně propadlým čelem a rozkleslýma ušima. V koňařské mluvě se takové hlavě říká hlava prasečí.
- volská - neforemná, široká, kratší, zmasilá
- klínovitá - často se rovné hlavy od žuchev rychle zužují směrem k hubě a nazýváme je pak klínovité. Takovou hlavu můžeme považovat za degenerativní. Koně jsou obvykle špatně krmitelní, nepřístupní, tvrdohlaví, a proto ne příliš vhodní ke sportovním účelům.
- babská - hubená s odstávajícími pysky a rozkleslýma ušima, mají ji často koně sešlí nebo dlouhodobě nemocní
- ovčí - s vypoulou čelní částí (nazývá se též poloklaboná, záleží na tom, v které části je hlava zahnutá)
Tvar hlavy nemá zvláštní vliv na výkonnost koně, ale bývá velmi důležitým ukazatelem plemenné příslušnosti. Zvláště profil hlavy, šířka čela, žuchev a čelisti jsou velmi charakteristické pro jednotlivá plemena koní.
Oči koně:
Oči podmiňují svým uložením, velikostí a bystrostí výraz koně. Zapadlé a naopak i vypouklé oko a stejně tak malé oko (prasečí) negativně ovlivňuje celkový výraz hlavy. Duhovka koně je normálně hnědě pigmentovaná. Oko se světle pigmentovanou duhovkou se nazývá sokolí (nebo jeřábčí), je-li nepigmentovaná na přední ploše, pak je oko šedomodré a nazývá se skleněné (nebo rybí) a kůň jádrooký. Rybí oko můžete vidět na obrázku vpravo. Mívají ho plaváci, isabely a strakoši. U oka, jehož i zadní část duhovky je bez pigmentu, prosvítají cévy duhovky a jeví se jako červené (u albínů a hermelínů).
Oko koně je astigmatické, protože rohovka je segmentem elipsoidu, tedy s rozdílným vertikálním a horizontálním zakřivením, takže kůň může vidět i malé předměty, které často podmiňují jeho leknutí. Protože kůň má oči po straně hlavy, vnímá dění na obou stranách. Každé oko koně je schopno individuálně pokrýt velké zorné pole. Binokulární - souběžné - vidění je jen v úzkém prostoru, ve kterém se části zorného pole obou očí překrývají. Monokulární vidění při nestejném spatření objektu oběma očima též způsobuje lekavost. Kůň se tedy leká, když nevidí přesně. Koně uklidní možnost seznámení se s novým předmětem, kterého se bojí, a to bližším poznáním, případně i kontaktem s předmětem pysky. Popsané vidění vyplývá z uložení očí, které jsou nikoliv ve vodorovné ose, ale v osách mírně sbíhavých. Kočárovým koním pracujícím ve frekventovaných oblastech se dávají náočnice, aby se tak nelekali a neplašili. Zrakové pole koně je asi 320°. Postranní vidění však není tak ostré jako vidění dopředu. U koní orientálních se vyskytují tendence k dalekozrakosti, u západních ke krátkozrakosti. Oko koně zachytí výrazně více světelných paprsků než oko lidské (větší sítnice a na ní fluoreskující vrstva), takže vidí dobře. Rozeznává barvu bílou, červenou, žlutou, zelenou a fialovou, rozlišovací schopnost červené a černé není jednoznačně prokázána. Podrobně o smyslech koní se ještě budu zmiňovat v jiné kapitole (Smyslová soustava).
Nadočnicové oblouky:
Mají být mírně klenuté. Jizvy mohou ukazovat na jankovitost koně. Spánkové jamky se stářím zvětšují (prohlubují).
Čelo:
Příznivěji se posuzuje čelo široké, obvyklé u orientálních koní, než čelo úzké, které se vyskytuje u západních plemen.
Uši koně:
Ušní boltce mají pro výraz hlavy též velký význam. Malé, dobře posazené vzpřímené uši přispívají k ušlechtilosti hlavy. Avšak i delší ušní boltce nejsou znakem nižší výkonnosti koně. Kůň má výborný sluch. Při orientaci sluchem může nasměrovat boltce individuálně. Sluchová vnímavost je neobyčejná, a to v široké škále kmitočtů a dynamiky. Intanzivní hra uší ukazuje často koně bázlivé, avšak může být i znakem krátkozrakosti, kterou pak částečně kompenzuje sluchovými vjemy. Opět více bude v článku Smysly koní.
Správně posazené uši mají být pokračováním lišty jařmové. Stepní koně mívají uši větší a ty se také objevují u anglických plnokrevníků. Citlivé, velmi pohyblivé uši mívají koně plaší, ale mohou je mít i koně slepí. Nepohyblivé uši prozrazují tupost, ale i hluchotu. Kůň, který dává často uši dozadu je většinou zlý.
Podle velikosti rozeznáváme uši:
- oslí - jsou dlouhé, široce posazené
- kravské (převislé) - jsou rozkleské, špičkami od sebe, velké, hrubé.
- zaječí - jsou dlouhé, blízko u sebe a obrácené špičkami k sobě. Typickým představitelem "majitele" takovýchto uší jsou plemena kathiawari a marwari. Na obrázku vpravo je kathiawari.
- myší - jsou krátké, široké a hluboko nasazené.
- lyščí - jsou nejkrásnější, krátké, dobře nasazené.
Žuchvy (ganaše):
Žuchvy jsou po straně hlavy. Mají být širší, což je typické pro koně orientální. Mezi žuchvami je mezisančí, které má být dostatečně široké, aby nezatěžovalo přitažení dolní části hlavy při sebrání. Silnější žuchvy svědčí o dobrém zužitkování krmiva. V mezisančí (část mezi žuchvami) lze nahmatat zduřelé mízní uzliny při hříběcí. Tvrdé a nebolestivé mízní uzliny vzbuzují podezření na aktinomykózu nebo vozhřivku. Mezisančí má být dostatečně prostorné.
Nos koně:
Nos by měl být širší. Je v něm "chladící zařízení", kterým se ochlazuje žilní krev z mozku - umožňuje vyšší výkonnost a větší vytrvalost.
Nozdry:
Nozdry chladnokrevných koní bývají menší, bobovitého tvaru a jsou uloženy více ke straně (viz. první obrázek nahoře), u teplokrevných koní jsou položené více vpředu a jsou větší, kruhovité (viz. druhý obrázek nahoře). Namáhavý dech a pohyb nozder při práci ukazuje na kardiorespirační komplikace. Zarudlé sliznice a výtok z nozder budí podezření z nemoci dýchacích cest, popř. i jiných nemocí.
Huba:
Huba a její utváření má velký význam pro ovládání koně. Část dásně mezi řadou řezáků a stoliček se nazývá mezizubí, v nemž u hřebců a pozdě kastrovaných valachů narůstají špičáky. Na mezizubí a na jazyku spočívá udidlo. Při vyšším a užším 
mezizubí, a zvláště je-li jazyk koně tenčí, je kůň velmi citlivý na tah tlak udidla, je tedy měkkohubý. Při širokém mezizubí a tlustším jazyku je kůň tvrdohubý a těžko ovladatelný. Tvrdohubého koně však může udělat i jeho jezdec či ošetřovatel hrubým zacházením.
Na obrázku vpravo Peruán - trojnásobný vítěz Velké pardubické steeplechase (Foto: Eva Kopečná).
Pysky:
Pysky koně jsou velmi pohyblivé, zvláště horní pysk, a pružné. Mají být uzavřené, ani jemné ani hrubé. Jistě všichni známe pocit, když nám kůň pyskem šmejdí po kapsách a hledá kostku cukru, nebo si jemně bere chleba z naší natažené dlaně...
