Pohádka o liščím ocásku
Pohádka o liščím ocásku
Autor:
- Štěpánka Fialová
Pohádka o liščím ocásku bude stejně tak zlatá a rezavá, jako ta nejrychlejší liška, která se jen mihne tichým lesem a zmizí za nejbližším stromem. Jen se za jejím rezatým ocáskem zapráší. A není divu, vždyť i lesní cesty a pěšinky jsou jakoby celé ze zlata, lesknou se a svítí barevným spadaným listím, které šustí pod nohama jako vzácný koberec. Že se divíte, co má nějaký liščí ocásek společného s koňmi? Že tohle má být přeci koňská pohádka a ne nějaká liščí? Jen dobře poslouchejte! Než ze stromů spadne poslední zlatý lístek a než paní zima pokryje barevné koberce jinovatkou, všechno se dozvíte.
Jednoho takového zlatého podzimního dne se do ticha prastarého kamenného dvora ozvalo z maštale hlasité zařehtání. A kdybyste nakoukli dovnitř, do tepla vonícího slámou a senem, hned byste poznali, kdo to tak hlasitě přivítal nový den. Byl to malý hnědý koník, jemuž se srst leskla všemi odstíny hnědi a když oknem maštale pronikl zbloudilý sluneční paprsek, zbarvila se často až do rezava a do zlatova, skoro jako podzimem naváté listí po stromy. Zaržání se opakovalo a pevná kopyta zabušila do hrazení - vstávejte! A proč že nás budí ze spaní tenhle mladý krasavec? Inu - má důvod a dokonce dvojnásobný! Má přece dnes narozeniny a k tomu ještě svátek! Že nevíte, jak se jmenuje? Když nalistujete v kalednáři první listopadové dny, najdete tam jméno Hubert pod datem 3. listopadu. A právě 3. listopadu před čtyřmi lety se narodil náš koník. A protože sv. Hubert je patronem všech myslivců, lovců a honů a koneckonců i docela pěkné jméno, dostal tehdy malý hřebeček právě jméno Hubert. A dnes, ano, právě dnes slaví své čtvrté narozeniny. Je celý nedočkavý a zvědavý, kdo všechno mu přijde popřát a co asi dostane! Jistě něco dobrého a nebo novou přikrývku? Ta stará je už místy záplatovaná a taky malá, pro takového krasavce! A tak milý Hubert vyhlíží gratulanty a nemůže dospat. Je celý tak vyplašený a soustředěný na ten svůj "slavný den", že mu ani nepřipadá moc divné, že venku je nějak moc velký shon. Je přeci neděle a to na dvoře bývá ticho, všichni koně odpočívají po celotýdenní práci a když přijde ošetřovatel s krmením, je tichý jako myška.
Copak tohle je obvyklé nedělní ráno? A než se koník naděje, je tu jeho ošetřovatel a sype mu oves jako jindy. Ale z jeho pohybů, z jeho spěchu i z jeho očí cítí Hubert něco neznámého, nového a vzrušivého. Tak copak se to děje? Než stačí schroupat svou dávku ovsa a pustit se do hromádky sena, už mu kartáč valchuje břicho i krk. Nenechají ho ani pořádně nasnídat a hřívu mu splétají do copánků., hřebelcují ocas a leští kopyta! Hubert je z toho celý pryč a protože je to koník tak trochu domýšlivý a má plnou hlavu těch svých narozenin, nesmíme se mu divit, když nakonec usoudí, že všechna ta paráda hned po ránu je jen a jen kvůli němu. Je přeci oslavenec, ne? Tak pěkně všichni kolem mě běhejte, myslí si a hlavu zvedne pěkně vysoko - ještě tady na pravé noze mám smítko - tak ať jsem pěkně k světu! Ať můžu přijímat gratulace! A potom už Huberta vyvádějí ven do dvora. Ale není sám - i ostatní jeho spolubydlící z maštale si vykračují naparádění pro prastarém kamenném dláždění. No, copak, copak? Myslí si Hubert - to je tedy slávy! A hlavu zdvihne ještě výš - kdopak mu přijde první popřát? Ale nikdo se k tomu nemá a koní stále přibývá. Už ne jen šest z rodné maštalky, ale další a další. Kde se tu vzali? Přijeli velkými náklaďáky, co mají na dveřích napsáno "Koňská přeprava", a všichni se lesknou v chladném podzimním ránu. Je opravdu na co se dívat! Hřívy zapletené i volné, kopyta klapou o dláždění, prastarým kamenným dvorem se ozývá tisíceré ržání. Koňské hřbety zdobí barevné přikrývky, neleštěné uzdečky cinkají udidly, pod sedly se ukazují pestré sedlové dečky s vyšitými emblémy té které stáje. A těch lidí okolo! Někteří jen v bundách nebo silných svetrech, které neprofoukne listopadový vítr z polí, ale jiní vystrojení ve sváteční saka, červená, černá, bílé rajtky svítí do dálky a tenké bičíky nervózně pošvihávají přes krémem se lesknoucí a vonící jezdecké holínky.
To je nádhery a to všechno kvůi mně! Pyšní se Hubert a hlava mu jde z té krásy kolem. Takové narozeniny snad neměl ještě žádný kůň! A tamhle v rohu dvora - kdo to přijíždí? Spřežení běloušů zapřažených ve starodávném kočáře! Podkovy jim zvoní a bílé hřívy se rozletují do všech stran. Na kozlíku sedí vyšnořený vozka s barevnými šňůrami na saku. Ale to už u každého koně stojí jeho jezdec, Hubert toho svého ani nemůže poznat - sametová čapka, černé sako a dokonce - světe div se - bílé rukavičky! Než se kdo naděje, sedí jezdci v sedlech a řadí se do slavnostního nástupu. Náš Hubert stojí dokonce v první řadě a taky je na to patřičně hrdý. Z kočár běloušů slézá jakýsi pán v zelené uniformě a se střapatou štětičkou na klobouku. V ruce drží zlatou trumpetu a celému zástupu koní vyhrává slavnostní fanfáru. Hubert se nestačí divit - tak to mám dokonce i s hudbou - a potom to zaslechne - "Vítám vás všechny na letošní Hubrtově jízdě". Slyšel dobře? Hubertova jízda? To jistě pojmenovali na jeho počest, ano, po něm, po Hubertovi! Koník se div nevznese pýchou do oblak. A to už jeho jezdci připínají, stejně jako ostatním, žlutou stužku na rukáv saka a je slyšet cinkání štamprlat - inu, jezdcům něco na posilněnou! Pán v zelené uniformě vyměnil zlatou trubku za rezavý huňatý liščí ocas a všichni se ztiší. Co to Hubert slyší? Že nejlepšímu jezdci a nejlepšímu koni připadne role "lišky" v tomto honu? A tomu nejlepšímu z nejlepších bude vlát na rukávu kromě žluté stužky i tenhle krásný rezatý chundelatý liščí ocásek? Teď přišla ta chvíle, myslí si Hubert! Je to přeci všechno na mou počest - tak tohle bude první gratulace - dostanu liščí ocásek! A už se chystá vykročit pravou přední nohou doprostřed dvora a přijímat obdiv všech. Ale co to? Vůbec neříkají jeho jméno a jeho jezdec ho nepobízí kupředu, ale naopak - taká otěžemi - Stůj, Huberte, ať neděláš ostudu! A doprostřed dvora si to tanečním krokem vykračuje mohutný plavák s modrou dečkou pod sedlem. Na dláždění se zastaví a jeho jezdci v modrém saku připínají na rukáv tu chlupatou nádheru. Hubert nic nechápe - tak to ne kvůli mně, to nebyly gratulace k mým čtvrtým narozeninám? A zatímco plavák se svým jezdcem vedou celý zástup koní ze dvora ven do polí, zklamaně klopí hlavu a ničemu nerozumí. Tohle že jsou nějaké narozeniny? Veškerý elán je pryč a taky ta jízda podle toho vypadá... Že má být poslušný a skákat přes překážky, když všichni obdivně koukají na plaváka, za kterým ve větru vlaje liščí ocas? A že ho ani nesmí předhonit a pokořit? To že jsou nějaké závody? A všude musí za ním, přes pole, lesem, přes balíky zlaté slámy, přes překážky z voňavých klád, přes potok... Kdo se má na to dívat? Hubert tedy ne!
No, nebudu vás dlouze napínat, nebyla to pro Huberta ani pro jeho jezdce slavná Hubartova jízda. Koník nechtěl skákat a jak byl rozzlobený na celý svět, občas svého jezdce i shodil a v půli cesty, kdy neposlušností vyplýtval všechnu svou sílu, už nemohl dál a v cílové rovince, kde se teprve mělo rozhodovat o "králi honu", ostatním koním nestačil. Než dojeli domů zpátky do kamenného dvora, byl jako zmoklá slepice, celý od bláta, hřívu zacuchanou a nohy ho bolely. Teprve večer, ještě než šel spát, když všichni koně už odjeli do svých domovských stájí a vše utichlo, přišel za ním do jeho boxu jeho jezdec. Už neměl sako, sametovou čapku, ani ty bílé rukavičky, ale sedl si do slámy pod Hubertovy nohy, pohladil ho a povídá: "Koukej, co jsem ti přinesl, máš přece dneska narozeniny a taky svátek" a rozbalil před užaslým koníkem krásnou novou přikrývku. Byla zelená se zlatými pruhy, teplá a měkkoučká. Jezdec ji přehodil Hubertovi přes záda a dlouho, dlouho do noci mu pak povídal... A tak se Hubert všechno dověděl a konečně pochopil, co to vlastně je taková Hubertova jízda. Jmenuje se po sv. Hubertovi, patronovi všech myslivců, lovců a honců, stejně jako on - Hubert a jezdí se na podzim jako památka na slavné hony na lišku, které se dříve pořádaly na konci jezdecké sezony, a nechyběli na ní nejen koně, ale také psi. Při takové jízdě se vybere nejlepší kůň a nejlepší jezdec ze stáje a ti pak dělají "lišku" s ocasem na rukávu. Musí to být opravdu nejlepší dvojice - překonat všechny překážky, nikde nezakopnout, dávat pozor na ostatní, cválat zoranými poli. A nikdo je nesmí předhonit, všichni poslušně musí za nimi. Jen na konci před cílem si všichni dají závod - třeba o věnec buřtů zavšený na šňůře nad cílovou rovinou. Kdo na něj dosáhne a dokáže ho sundat v plném cvalu? Chvíli Hubertovi trvalo, než si to všechno v té své koňské hlavě srovnal, ale pak si předsevzal, že za rok, až zase lesní pěšinky ozdobí koberec zlatého listí, v den jeho pátých narozenin se mu to musí podařit.
A jak myslíte, že to dopadlo? Hádejte! Třetího listopadu si do prostředka prastarého dlážděného dvora vykračuje pyšně kůň. Jeho srst se leskne všemi odstíny hnědi, jen při svitu zbloudilého paprsku slunce dostane nádech do rezava až do zlatova. Ze hřbetu mu valje zelená přikrývka se zlatými pruhy a kopyta slavnostně buší do dláždění. Všechny oči koní i jezdců jsou upřené na něho. Už dozněla slavnostní fanfára a pán v zelené uniformě připíná cosi rezatého a chundelatého na rukáv jezdce. Co by to tak mohlo být? No přece liščí ocásek. A tentokrát v čele podzimní Hubertovy jízdy stanul nejlepší kůň stáje - Hubert
