Dopis na rozloučenou
Dopis na rozloučenou
Autor a kůň:- Napsala: Pavlína Grässleová
- Kůň: Cézar - norik
Příběh:
Cézare, koni můj, srdce mě tolik bolí, nad tvou ztrátou se smutkem zalykám. Byli jsme spolu čtyři roky. Pro někoho málo, pro jiného moc. Ale my jsme byli sehraná dvojka. Tenkrát, když jsem sháněla koně, jsem se do tebe zamilovala na první pohled. Byl jsi statný, mohutný kůň a zaujals mě svou majestátností a krásnou tmavou barvou. A což teprve, když jsem si na tebe sedla! Poslušný, nebojácný, svezení na tobě bylo měkoučké jako v peřinkách. Vzpomínám na ten okamžik, když jsem tě poprvé spatřila pracovat v lese. Tvá černá barva nádherně kontrastovala se svěží jarní zelení. Měl jsi zrovna přestávku a uždibovals trochu té trávy, co rostla mezi lesním mechem. Vím, tahat těžké klády se ti nechtělo. Zato pod sedlem ses změnil v to nejbáječnější stvoření. Nemohu nevzpomenout na "hubertku", kterou jsme spolu absolvovali. Byls jediný těžký kůň na startu, zcela výjimečný mezi ostatními se svými osmi metráky živé váhy. Ano, do cíle jsme dorazili poslední, ty "lehounké srnky" nás předběhly asi o pět kilometrů, ale o vítězství nám přece vůbec nešlo.
Vzpomínáš si na výlet do šumavských lesů, kde jsme spolu strávili týden ve vesničce pod samotným Kašperkem? Byl to týden té nejkrásnější pohody, který bych nevyměnila za nejdražší dovolenou na světě. Už se nikdy nezopakuje... Za čtyři roky jsme se poznali natolik, že jsme si vždy uměli vzájemně vyhovět. Vždyť víš, že nejsem žádný jezdec, to tys mě vlastně naučil, co to je sedět na koňském hřbetě. Jo, vím, párkrát jsme se i pohádali, to když jsi chtěl jít zrovna doprava a já doleva. Obyčejně to vyhrál ten, který byl v tu chvíli víc tvrdohlavý. Taky jsi bezmezně miloval pastvu na zelené trávě. Rázem jsi zapomněl na dobré vychování a já narazila na tvůj tvrdý odpor k další jízdě. Ty ses zkrátka rozhodl, že musíš spást celou louku. Tak jsem si kolikrát k tobě sedla nebo lehla, pozorovala nebe nad hlavou a cvrkot kolem, zatímco ty ses labužnicky popásal a nikdy by tě nenapadlo, že bys mi utekl.
Cézare můj, koně s tvou krásou a něžnou povahou už nenajdu. Vždycky už budu jen srovnávat. Tys měl lidi rád a oni měli rádi tebe. Těch dětí, co ses na potkání navozil! A těch fotek, co se válí lidem doma po šuplatech, každý, kdo tě viděl, se s tebou chtěl vyfotit. Cézare, srdce moje, tohle poslední jaro, kdy jsem si tě přivezla na tvůj letní byt, a kde jsme to měli oba tak rádi, se ti stalo osudné. Chtěl jsi zřejmě pokecat s kámoškou a ona, potvora, ti odpověděla svými kopyty. Vím, ty rány tě moc bolely. Bolely tě natolik, že jsi nakonec ulehl a už nevstal. Nebyla jsem u tebe a neměla jsem potuchy, že strašně trpíš. Nebudeme se nikomu přehrabovat ve svědomí, viď, ale oba víme, že ti, kteří tě měli na starost, ti neposkytli takovou pomoc, jakou jsi potřeboval. Trpěl jsi, když jsi v bolestech umíral. Srdce mi krvácí, když na to pomyslím. Možná stačilo trochu víc lidské zodpovědnosti a já ti dnes nemusela psát. Cézare, pohled na opuštěné cajky a sedlo mi ustavičně vhání slzy do očí. Cítím z nich tvou vůni a hned mi v uších zazní i tvé zařehtání, kterým jsi mě vždycky vítal. Hladím tvé žíně a dotýkám se tvých podkov, které ti sundali, než tě odvezli na věčnost.
...
(verca, 27. 6. 2010 18:59)