Láska
Láska. Co to vůbec je? Je to cit. Cit, kterým se vážeme k nějaké osobě.Ať už k muži či ženě, je to jedno. I já sem tento cit poznala. Jednou v létě. Tehdy jsem byla ještě malá čtrnáctiletá puberťačka a milovala sem koně nade vše. Sháněla jsem vhodný jezdecký klub. Jednou jsem ho po dlouhém hledání konečně našla. Chodila jsem tam s kamarádkou, ale ta kvůli nedostatku času přestala na koně chodit. Ale vraťme se do doby, kdy ještě čas měla.
Markéta a já jsme šly ze školy rovnou do stáje. Staraly jsme se o společného školního koně jménem Ronald, zkráceně Ron. Byl to osmiletý valášek, zvláště vhodný pro začátečníky, jako jsme byly my. Naučily jsme se klusat, cválat, potom jsme dokonce začaly nacvičovat i stehnový sed a připravovaly jsme se na naše první skoky. Ale jednoho dne mi Markéta oznámila, že se s maminkou stěhují, a že nemá čas na dojíždění ke koním. Obrečela jsem to. Uplynulo půl roku a Rona prodali nějakému kupci z Prahy. I Ronův odchod jsem obrečela. Naštěstí mám moc hodné a chápající rodiče, kteří nemají hluboko do kapsy a hned mi k narozeninám koupili krásného černého hřebce. Byl to skoro čistokrevný holštýnský kůň a já si ho hned oblíbila. Nechali jsme ho ustájit v klubu, kam jsem chodila. U Galiada, jak jsem pojmenovala mého koně, jsem trávila veškerý svůj volný čas. Jméno dostal podle válečníka Galiada v mé oblíbené knize od jednoho nejmenovaného Francouze. Galiad byl velice bujarý kůň, ale přesto velice hodný.Naučil mě spoustu věcí včetně skákání a pomohl mi v situacích, kdy jsem byla úplně na dně.Stali se z nás nejlepší kamarádi a při parkurových soutěžích jsme byli obávaný tým.
Jednou v létě přišel do klubu nový kluk. Dlouhé tmavé vlasy měl svázané do ohonu a modrozelené oči mu svítily zvědavostí. Nevšímala jsem si ho a dál jsem čistila Galiada. Asi po půl hodině ke mně přišla vedoucí klubu a za ní ten nový kluk. Dozvěděla jsem se, že chlapec je o něco starší než já, je to synovec vedoucí a rád by mi pomohl s Galiadem. Nemohla jsem říct nic jiného, než že souhlasím. Kluk se mi představil jako Theodor. To jméno se mi líbilo a vrylo se mi do paměti. Theo se uměl kolem koní ohánět a moc mi pomohl s Galiadem. Jednou jsem si uvědomila, že je to pro mne už víc než jenom kamarád pomáhající mi při práci. V duchu jsem zahnala myšlenku, jak spolu jedeme na koni. Svěřila jsem se s tím Galiadovi, jenom o něm jsem věděla, že to neprozradí. Kamarádky jsem neměla a rodiče byli příliš zaměstnaní, než aby naslouchali problémům své dcery.
Asi po třech měsících, kdy mi Theo pomáhal s Galiadem, přibyl do stáje nový hřebec. Byl grošovaný a velice pěkný. Šla jsem se zeptat, co je to za koně. Vedoucí mi řekla, že Theovi rodiče koupili nového hřebce. Jmenuje se Runcán a je to čistokrevný Trakénský kůň. Vrátila jsem se do stáje a tam na mě čekal Theo, který čistil Duncanovi kopyta. Letmo jsem ho pozdravila a zdrceně šla čistit Galiada. Theo se mě zeptal, jestli s ním nechci jet na vyjížďku. Přijala jsem. Nasedlala jsem svého hřebce a nasedla. Theo se vyhoupl na Duncana a vyrazili jsme. Klusali jsme k lesu a mlčeli. Nevěděla jsem, co mám říct. Byla jsem zdrcená, že mi Theo už nebude pomáhat s Galiadem. Teď už má svého koně. Duncana. Theo si to očividně myslel taky a chtěl mně utěšit pohledem. Byl to kamarád a utěšování je kamarádova povinnost. Projeli jsme cvalem les a vyjeli na rozsáhlou louku.Tam jsme zastavili a sesedli z koní. Lehli jsme si vedle sebe do trávy. Galiad s Duncanem se poklidně popásali opodál. Theo se ke mně přiblížil. Věděla jsem, co teď udělá. Políbí mě. Něžně mě políbí.Čekala jsem to a dočkala jsem se. Po chvíli váhání mě dlouze a něžně políbil. Byl odvážný. Chlapec, který umí jezdit na koni a není u kamarádů moc oblíbený. Tak jsem si představovala svého kluka. Theo jím byl. Milovala jsem ho stejně jako Galiada, tátu, mámu a bráchu. Leželi jsme tam tak v trávě strašně dlouho.Po chvíli se začalo šírat a my se zvedli a nasedli na koně. Odjeli jsme do stáje.Od té doby spolu chodíme všude, akorát školu máme každý jinde. Theo je mi věrným přítelem a miluji ho. Galiad s tím souhlasí.
