Leckde slýcháte: "Ach, prodali mi mého miláčka" nebo "Můj miláček už u nás nemohl být"… Člověka to zamrzí, pokud je ta dotyčná osoba, která danou větu vyslovila, váš přítel, ale opravdu si jeho bolest uvědomíte, až když sami ztratíte zvíře, které je vám blízké. I mě potkal den, kdy jsem se se svým koňským miláčkem musela rozloučit a věřte, bez slz se to neobešlo. Slz a nářků bylo mnoho a mnoho. Musela jsem se totiž rozloučit s Nikem. Niko, fjordský valášek, byl posledního tři čtvrtě roku mým největším potěšením ve stájích Štětice.
Dostával ode mě největší porce suchého chleba, drbání, laskání a chvály. Měla jsem ráda jeho sladké oždibování a funění. Byl mým zlatíčkem, bochánkem, miláčkem, šmudlíkem, prdelkou, fešákem, roztomilým plyšákem i vrbou, které jsem mohla šeptat svá tajemství, trápení, radosti i problémy.
O Nikouškovo odvozu jsem se dozvěděla dva dny předem. V duchu jsem všechny proklínala a nechtěla se s nikým bavit a jen se litovat. Myslela jsem, jak to bez Nika už prostě nezvládnu, že Niko byl ten pravý kůň pro mě a že už nebudu schopna sednout na některého koně, aniž bych ho nemusela srovnávat s Nikem. Ale teď, když už je to týden, co je pryč, si uvědomuji, že se na své víkendy u štětických koní těším stejně jako dříve. Snad s jistým tísněním u srdíčka, které se však pozvolna mění v krásné vzpomínky na projížďky, skákání, blbnutí a závody s tebou.
Proč tedy i teď, když tohle píšu, brečím? Protože mé vzpomínky jsou stále moc živé, a proto prosím všechny ze Štětic: "Dejte mi chvilku času a uvidíte, že zase budu taková jako dřív. Teď, když jsem si zase našla koníčka, který je tak dobrý jako Niko, to snad nebude dlouho trvat :o) "

PS pro Nika : "Nikoušku, stále píši všem ve třídě na obaly od sešitů, že tě mám ráda a i když se na obzoru objevil zřejmě Niko číslo II., nemusíš se bát, že na TEBE zapomenu !!! "