Svet koni

Vzpomínka

Jednoho rána listovala paní Doubravová ve svých oblíbených novinách, když tu jí padla do očí krátká zpráva ve Společenské kronice. Stálo tam: "Dne 17.listopadu uplynul právě rok od chvíle, kdy nás navždy opustila naše milovaná dcera a vnučka Hanka Novotná. S bolestí vzpomínáme. Rodina Novákova a Doubravova." Staré paní se sevřelo srdce lítostí. Psali tam o její vnučce. Mrtvé vnučce. A nemuselo k tomu dojít. Nemuselo se to stát, kdyby Hanka nebyla od malička blázen do koní. Kdyby jí dcera ze zetěm nedávali tak drahé a hloupé dárky. Kdyby neměli doma zrovna plnokrevného hřebce. Kdyby dali aspoň občas na její rady. Kdyby …. Paní Doubravové klesla ruka s novinami. Ponořila se do vzpomínek. Jak to vlastně tenkrát bylo?

Všechno začalo velikou oslavou Hančiných narozenin. V úterý, ano v úterý, to si paní Doubravová pamatovala přesně, jí mělo být šestnáct. Protože se ale vnučka učila daleko od domova a celý týden bydlela na intru, slavili to předem. Jistě, nosívá to část smůlu a ona, babička jim to říkala dokonce několikrát, ale kdo by poslouchal starou bábu! Hanka chtěla slavit, tak se slavilo.

Tu osudnou sobotu se k Novákům trousili hosté už od rána. A že jich nebylo málo - děvče bylo oblíbené. Libuše, dcera paní Doubravové a Hančina maminka, jim nabízela chlebíčky a perlivou limonádu. Hrála muzika - pokud se ovšem tomu řevu, co se linul z kazeťáku, dá říkat muzika. Haničky rozbalovala dárky, všem děkovala a pořád se smála. Vypadala šťastně…., byla šťastná. Vždyť šestnáct slaví člověk jednou za život!

Pak přišel na řadu sváteční oběd a veliký dvoupatrový dort. Dcera si na něm dala zvlášť záležet. Potom Hančí rozbalila hlavní dárek-od rodičů. O něco větší, než měla dřív, prý westernové - kdo se v tom měl vyznat…Měla z něj obrovskou radost. "Mami, tati, dík! Dík moc!" jásala nadšeně. "To je přesně to, co jsem si přála. Konečně budu moct naučit Hektora něco nového. Nejradši bych ho hned vyzkoušela!" "Máš tu hosty", upozornil jí Ivan, její otec. "Já vím, ale až to tady skončí…" "Bude pozdě",přerušila jí pro změnu Libuše. "Nemůžeš jezdit po tmě," domlouval jí Ivan, "zítra je taky den." "Já to zkrátím, tati," slibovala Hanka. "A pojedu jenom kousek, nikam daleko, fakt. Jenom abych vyzkoušela, jak se v něm sedí. Prosím…přeci mi nezkazíte narozeniny," žadonila. A tatínek neodolal.

Vnučka se opravdu snažila zkrátit oslavu na minimum. Docela se jí to povedlo. Párty skončila už ve čtyři hodiny a Hanka se nadšeně odebrala do stáje ke svému velkému hnědákovi. Chvilku jí trvalo čištění, protože kůň se vyválel, jak bylo jeho dobrým zvykem, v největším blátě, které v ohradě našel, chvilku se zdržela zapínáním podbřišníku, který se u westernového sedla zapíná prý jinak než u obyčejného. Než se vypravila bylo skoro pět. "Vážně chceš jít ještě jezdit?" ptal se Ivan. "Je skoro tma"řekl.V jeho hlase zněla obava. "No na chvilinku," přesvědčila Hanka. "Neboj tati, za půl hodinky, za hodinku nejvejš sem zpátky. Vrátím se včas." "Opravdu to nenecháš na ráno? Co když někde sletíš…?" rozmlouvala jí to Libuše. Ale kdepak. Hanka měla vždycky svou hlavu. A pěkně tvrdou! "Už jste mi to dovolili. Jsem připravená vyjet, přece teď nezrušíte svoje slovo!",bránila se urputně. "Tak dobře," ustoupila Libuše. U Nováků bylo zvykem slovo dodržovat. "Ale vrať se brzo a dávej na sebe pozor." Jenomže Henka ji už neposlouchala. Než Líba dopověděla větu, seděla vnučka na koni. "Ahoj za chvíli!" zavolala ještě, zamávala a vyjela. Všichni tři, maminka, tatínek, i ona, babička, se za ní dívali, dokud jim nezmizela za první zatáčkou. Obdivovali ji, jak skvěle si na koni vede. V té chvíli ještě nikdo z nich netušil, že svoji malou, hodnou, chytrou holčičku vidí naposledy živou….

Nikdo se už nikdy nedoví, co se tenkrát venku vlastně stalo. Možná, že koně splašil vlak, když nesl svou paní kolem trati, možná náklaďák při přecházení silnice, a možná to byla obyčejná srna nebo zajíc v lese. Kdoví. Jisté je jen to, že se Hektor splašil… Sváteční den se změnil ve večer, který pomalu přecházel v méně slavností tmavou noc. Dávno minula povolená hodina. Po ní uplynula druhá, třetí…a zlost, kterou měli na tu malou divošku, se změnila ve strach. "Kde může být? Určitě se jí něco stalo."vyjádřila obavy všech Líba. "Nesýčkuj. Prosím tě!" okřiknul jí Ivan, "za chvíli se objeví celá nadšená, jak se jí bezvadně jezdilo. Jako bys jí neznala." Snažil se uklidnit ženu, tchyni a možná taky sám sebe. Napjatě poslouchali, kdy se ozve známí klapot kopyt. "Neměli jste jí to dovolit," ozvala se po nějaké době babička. "Ještě vy začínejte babi!" utrhnul se na ni Ivan. "Já bych už dávno zavolala policii. Tohle není normální," uzavřela stará paní. "Počkáme půl hodiny," rozhodl zeŤ. "Když se neobjeví, začneme dělat poplach. Ale ona se vrátí," zadoufal.

Čekali dál. Toužebně čekali na zvuk kopyt, který by jim oznámil, že je vše v pořádku, že se nic neděje…Jen těžko se dá popsat jejich úleva, když se v půl desáté, v době, kdy vzbouřili sousedy z blízkého i dalekého okolí, a kdy policisté i hasiči vyhlásili pátrání, konečně ozval koňský dusot a jejich úlek a zklamání, když zjistili, že se kůň vrátil sám.

Policie, hasiči, dobrovolníci a rodiče prohledávali okolí celou noc. Nad lesy létal i vrtulník. Ji, babičku, nacpali sedativy. Myslela si, že snad zešílí. K ránu se lidi hledající její vnučku vrátili unavení, promrzlí, poškrábaní a sami…. Teprve v úterý odpoledne, v den jejích opravdových narozenin, Haničku našli. Nějaký pán viděl koně s jezdcem cválat k přehradě. Kůň prý letěl jako blázen… Vnučku pak vytáhli potápěči. Ležela kousek od hráze s rozbitou hlavou. Snad netrpěla. Její tvář nevyjadřovala ani ve smrti strach či bolest. Spíš překvapení. Snad si ani nestačila uvědomit, co se stalo, snad….Hanička jim to nepoví.

Plnokrevníka Novákovi časem prodali. Příliš jim připomínal tu nešťastnou událost a stejně ho neměl kdo jezdit. Jediné, co jí, staré paní, zbylo, je vzpomínka. Pár fotek v krabici a výstřižek z novin. Paní Doubravová setřela slzu a povzdechla si. Jak už to bývá, stala se vnučka po smrti slavnou. Celý článek o ní napsali. Nesl nápis:"Nikdy jí nebude šestnáct…"